22. 11. 2014
Možná je to tím, že jsem vyrůstal v menším městě. Možná trochu tím, že se nechci jednou stát takovým tím průměrným ovčanem, který chodí od 9 do 5 do práce, vrátí se domů, padne na gauč a zapne bednu. Ale nějak mě úplně nenaplňuje život ve velkoměstě. Na druhou stranu, uplatnění programátora na venkově je docela malé. Proto hledám nějaké možnosti dobrodružství a zpestření. A nemůžu říct, že bych jich nacházel dostatek k uspokojení té touhy už konečně vyběhnout z civilizovaného světa, sestávajícího z věčného plánování nejlepší automatizované pasti na mamuta, a toho mamuta jít prostě vlastnoručně uškrtit jeho vlastním chobotem.
Není to tak, že bych měl nudnou práci. Jsou sice dny, kdy mě práce štve, ale to má asi každý. Prostě, vždycky se najde nějaký den blbec, kdy neudělám nic, všechno se sype a ještě jsem z toho potom unavený. A není to ani tak, že bych se celé dny nudil, nebo neměl kamarády. Ale přijde mi, že dnešní civilizovaný život je z příliš velké části rutina. Že je to život pro lidi, co se podvědomě bojí libovolné změny a proto je z něj pro všechny lidi co nejvíce změn odstraněno. A tak hledám.
Jedním pokusem bylo zkrácení úvazku na 4/5. Tím jsem získal jednak trochu více volného času (kterého není nikdy dost). Jednak jsem tím získal volnost, kdy budu ten čas mít, protože si ten jeden volný den můžu buď rozdělit v rámci týdne, nebo libovolný jeden den do práce nepřijít. Je to takové malé, symbolické zpestření.
Chtěl jsem to využít k podnikání. To se ale příliš nevede. Byl zde pokus trochu pracovat pro centrum. Ale to se také příliš rychle měnilo v rutinu. A shánět zakázky mi nějak nejde, nevím z kterého konce to vzít. Asi budu muset zkusit napsat nějakou webovou službu, ale těžko říct, jestli to má šanci na úspěch. Aktuální nápad je jakási poněkud šílená hra křížená mezi tahovou strategií a robo-rally.
Nedávný nápad měl také jen částečný úspěch. Docela rád lezu (bohužel, zatím mi vychází jen lezení na stěně, přesvědčit někoho, že se přidá na večer na 3 hodinky na stěnu je jednodušší, než na nějakou výpravu na skály). Tak jsem si řekl, že bych se zkusil stát instruktorem. Po troše zkoumání jsem objevil kurz a přihlásil se. Kurz samotný docela dobrodružný byl.
Jedním z důvodů byl, že v rámci zkoušek se měla vylézt docela těžká cesta. Rozhodně těžší, než obtížnost, kterou jsem běžně lezl. To znamenalo, že jsem musel během těch 14 dní docela natrénovat. Tu cestu jsem nakonec dal, i když to byl expediční výstup od expresky k expresce.
Naučil jsem se horu nových uzlů (některé posléze i jednou rukou, i když to nebylo v rámci kurzu ‒ ale když se jednou rukou držíte skály, větve, či jiného předmětu, umět vázat jednou se hodí). Byl jsem po dobu asi 3 týdnů úplně vyčerpaný, protože dny to byly trochu dlouhé a nikdy předtím jsem nelezl tak moc v tak krátké době.
Také jsem se dozvěděl spoustu historek a užitečných informací. Například historek o tom, co kde kdo kdy zvoral a jaké to mělo následky. Jaké chyby tak lidé běžně dělají. A od té doby jsem si jich začal všímat i při lezení na stěně. Docela mě udivilo, kolik lidí ty chyby dělá. A úplně to nepřidá na klidu, když vidíte, jak některou takovou chybu dělá ten, co vás jistí. No, naštěstí jsou to vesměs chyby, které se projeví až při dost velkém pádu.
Potkal jsem mnoho zajímavých lidí (bohužel na ně už nemám kontakt a skončili pravděpodobně v nenávratnu historie). Např. jeden z účastníků kurzu byl postarší pán, který zřejmě pamatuje zrody horolezectví v Čechách. Docela to překvapí, když při představování řekne něco ve stylu „Lezu už 38 let, s tou výkonností už to není co bývalo a kurz si dělám proto, že teď budu mít víc času, tak bych to mohl zase pro změnu učit.“ A potom si vybere nějakou osmičku, vyleze ji a ještě se přizná, že všechny chyty nepoužil, že mu doktor zakázal ty malé, že to není dobré na prsty. A v rámpci hry na nezkušeného klienta udělá všechny začátečnické chyby s absolutním přehledem a suverenitou.
Nakonec jsem ale instruktorský papír nedostal. Uvázl někde mezi cukrovkou, doktorkou a právníky. V okolí horolezectví jsou všichni zvyklí se jistit, tak to zřejmě dělají i v právních hlediscích. Občas by člověk všechny ty právníky nejraději poslal na nějakou těžkou cestu se špatně uvázaným lanem.
Takže kurz sice nasytil chuť po dobrodružství, ale jen na krátkou dobu. Už to zase dochází :-|. A z dlouhodobého hlediska jsem jen dostal větší chuť, takže teď zjišťuji, na co všechno by se dalo lézt (stromy, které nesou kešky T5, skály, ledovce…). Bohužel, je trochu těžké k tomu shánět parťáky. Nejsou to činnosti, které by bylo radno dělat v jednom člověku. Lucka moc dobrodružnou povahu nemá (asi to bude mít něco společného s tím, že vyrostla ve velkoměstě a oba její rodiče jsou učitelé. A takoví učitelé jsou spíše známí konzervativností). A kamarádi by sice byli na mnoho z toho dostateční blázni, ale většinou nemají čas.
Aktuálně tedy doufám, že se budu moct přidat někdy k nějakému lezení na skály, nějakému extrémnějšímu výletu, při kterém se bude alespoň slaňovat, stanovat na sněhu, či něčemu takovému. Pokud pořádáš, nebo víš o někom, kdo pořádá něco takového, rád se o tom dozvím. Případně, rád se dozvím i o jiném druhu dobrodružství, ale preferuji ta v přírodě, ne uprostřed velkoměsta O:-). Aneb pohodlnosti zmar.