Neobvyklé instalace

06. 04. 2014

Nainstalovat někam operační systém je běžná činnost, kterou občas dělá každý, kdo se trochu věnuje počítačům. A protože to dělá kdekdo, každý operační systém má nějakou uživatelsky přívětivou metodu, jak toho docílit. Tedy, skoro každý. Ale občas se najde chvíle, kdy se ona metoda nehodí.

Jsem dlouholetým, víceméně spokojeným, uživatelem Gentoo. Tedy, užívám ho již dlouho a, přestože jsem několikrát uvažoval o tom, jestli bych nemohl použít něco, co se instaluje trochu rychleji (pro neznalé, Gentoo veškerý software kompiluje ze zdrojových souborů), nenašel jsem nic, na co přejít.

Ale také používám několik různě slabých počítačů. Desktop doma i trochu slabší kousek v práci jsou v pohodě. Ale netbook vybavený procesorem Intel Atom první generace je docela líná věc. A nedávno jsem oživil i starší kousek, vybavený jednojádrovým Pentium M. Instalovat Gentoo na ně by bylo pro velmi trpělivé lidi. Zvláštní je, že na tom starším Pentium M jsem s Gentoo kdysi začínal a nebyl to problém. Čím to je, že to kompilování je mnohem náročnější?

Jak tedy instaluji Gentoo na tyto stroje? Na svém desktopu, který má stále ještě docela výkon na rozdávání, mám složku pro každý z těchto počítačů, ve kterém je kompiluji v chrootu. Tak vlastně funguje i základní instalace, jen ne na cizím počítači.

Prvotní nainstalování na počítač probíhá skoro stejně, jako je napsáno v instalační příručce. Jen, místo rozbalení základního systému staženého z oficiálních stránek a zkompilování balíčků se zkopíruje obraz z desktopu po síti. Další instalace a upgrady jsou zajímavější. Napřed je třeba z notebooku do desktopu stáhnout složku /etc. Poté proběhnou všechny kompilace a nakonec se nové soubory nahrají pomocí rsync zpět na notebook. V jednom případě to dělám dokonce vzdáleně přes VPN. Řešení je to funkční, jen se tímto nalitím přepíší některé stavové soubory, takže některé služby jsou do restartu zmatené. Zatím jsem neměl dost motivace nastavit, co se má přepisovat a co ne, dostatečně přesně, aby to fungovalo.

Aby toho ale nebylo málo, minulý týden jsem si užil instalaci asi 30 počítačů najednou. Pravda, byli jsme na to 3 a instaloval se Debian (resp. systém vzniklý ohýbáním debianu, ale stále to na instalování balíčků používalo oficiální repozitáře).

Několik postřehů, co je vhodné při instalaci na hodně počítačů zařídit:

• Bootování po síti umí pomoct, obíhat s flashkou a pokaždé z ní nabootovat a pustit nějaký skript vzdáleně je docela pracné. Pokud máte ramdisk, který jako svůj init má instalační skript, pak se to ještě trochu zrychlí ‒ stačí odentrovat. Ono by to šlo i bez toho, ale s entrováním je to bezpečnější, málokdo chce přeinstalovat každý počítač, který se na dané síti zapne.
• Pokud jsou počítače různé, občas bude potřeba instalační skript upravovat pro různé druhy počítačů. Už jen proto, že některý má dvě síťové karty a připojenou má tu druhou, nebo proto, že je potřeba smazat jinou množinu oddílů na disku.
• Gigabitová síť hodně pomáhá. Nekopírovat jednotlivé soubory po NFS, ale procpat je jako tar.gz také ‒ jen to chce solidní síťovou kartu.

A na správu této hromady počítačů se dá použít třeba BEX.

Mimochodem, do toho prastarého notebooku by se mi hodil nějaký trochu větší ATA disk. Kdo se chcete zbavit notebookového ATA disku s kapacitou alespoň tak 160GB?